Lex Voucher a na co máte skutečně nárok
V souvislosti s celosvětovou pandemií COVID - 19 a přijatými opatřeními omezujícími nejen cestování byl přijat zákon č. 185/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru, označovaný také jako Lex Voucher. Tento zákon je účinný od 24. 4. 2020. Z důvodové zprávy vyplývá, že má pomoci cestovním kancelářím, jejichž podnikání bylo zasaženo pandemií koronaviru.
Základní princip zákona spočívá v tom, že u zájezdů neuskutečněných v období od 20. 2. 2020 do 31. 8. 2020 z důvodu výskytu mimořádné okolnosti (v tomto případě v souvislosti s onemocněním COVID - 19), pokud zákazník odstoupil od smlouvy o zájezdu z důvodu mimořádných okolností dle § 2535 občanského zákoníku (dále jen „OZ“) nebo totéž učinil pořadatel zájezdu dle § 2536 odst. 1 písm. b) OZ, může pořadatel zájezdu využít ochrannou dobu a přeměnit svůj peněžitý dluh vůči zákazníkovi na poukaz na zájezd platný nejdéle do 31. 8. 2021. O tuto dobu se tedy odkládá povinnost pořadatele k vrácení plateb uhrazených zákazníkem nebo v jeho prospěch za zájezd. Hodnota poukazu na zájezd vydaná pořadatelem má odpovídat hodnotě veškerých plateb uhrazených zákazníkem nebo v jeho prospěch za zájezd. Pokud zákazník nevyužije poukaz na zájezd do konce ochranné doby, tj. do 31. 8. 2021, musí mu pořadatel vrátit veškeré platby odpovídající hodnotě poukazu na zájezd nejpozději do 14 dnů od skončení ochranné doby, tj. do 14. 9. 2021.
V praxi však činí uvedené ustanovení aplikační problémy, když není zjevné, kterému ze zákazníků uvedených ve smlouvě má být poukaz na zájezd vydán, a tedy ani kdo, je oprávněn jej odmítnout. Je to pouze zákazník – objednatel nebo zákazník spolucestující, tedy osoba, v jejíž prospěch byla smlouva o zájezdu uzavřena? Existuje několik výkladových možností a zásadní k možnému zodpovězení této otázky definice pojmu zákazník.
Zákazník je definován v čl. 3 odst. 6 směrnice 2015/2302 jako „každá osoba, která má v úmyslu uzavřít smlouvu v oblasti působnosti této směrnice nebo má právo cestovat na základě takovéto smlouvy“. Zákazníkem je tedy dle směrnice 2015/2302 jak ten, kdo zájezd objednal, tak ti, kteří jsou uvedeni na smlouvě o zájezdu jako „spolucestující“. V § 4 odst. 1 zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu, je pak zákazníkem osoba, která má v úmyslu uzavřít nebo uzavře s cestovní kanceláří smlouvu o zájezdu nebo spojených cestovních službách, nebo osoba, v jejíž prospěch byla některá z těchto smluv uzavřena, anebo osoba, které byla smlouva postoupena. Vzhledem k uvedené definici by pak podle jednoho z výkladů měla mít právo odmítnout poukaz např. osoba starší 65 let, které koupili zájezd příbuzní.
Odmítnutí poukazu na zájezd učiní zákazník oznámením, pro které není předepsána žádná forma. Lze však doporučit, aby takové oznámení spolu vrácením poukazu na zájezd bylo učiněno písemně a zasláno pořadateli doporučeně a s dodejkou. Doručením oznámení pořadateli je odmítnutí účinné. Zákon nestanoví lhůtu, ve které lze poukaz na zájezd odmítnout. Proto je dle našeho názoru možné, aby přiměřenou lhůtu určil pořadatel zájezdu a zákazníka o ní informoval v rámci poučení ve smyslu § 8 Lex Voucher. Za přiměřenou lhůtu lze označit lhůtu 14 dnů, ale i kratší.
Ostatní zákazníci nemají dle Lex Voucher právo na odmítnutí poukazu. To je však v rozporu se směrnicí 2015/2302, která v čl. 12 odst. 2, 4 stanoví, že je-li zájezd zrušen v důsledku nevyhnutelných a mimořádných okolností v v destinaci nebo jejím bezprostředním okolí, mají zákazníci právo na vrácení všech uskutečněných plateb ve prospěch souborných služeb bez zbytečného prodlení a v každém případě do 14 dnů po ukončení smlouvy. Pořadatel může v této souvislosti nabídnout též zákazníkovi náhradu ve formě poukazu. Tato možnost však zákazníka nezbavuje práva na vrácení peněz. Jak vyplývá z čl. 4 směrnice, tato je založena na maximální harmonizaci a členské státy nesmějí v rámci vnitrostátního práva zavádět ani ponechat v platnosti ustanovení odchylná od ustanovení směrnice. Povinnost zákazníka akceptovat poukaz na zájezd místo povinnosti pořadatele zájezdu vrátit peníze za zájezd do 14 dnů od ukončení smlouvy považujeme za v rozporu s právem EU.
Z uvedeného nutno učinit závěr, že zákazník si může na základě dohody s pořadatelem vybrat poukaz na zájezd nebo, pokud s tímto nesouhlasí a poukaz na zájezd nechce, může požadovat vrácení peněžních prostředků a pořadatel zájezdu ho nemůže k přijetí poukazu na zájezd nutit. Pokud takový postup nebude pořadatel zájezdu akceptovat, může se zákazník proti takovému postupu bránit u obecných soudů České republiky, které mají povinnost řídit se a respektovat právo EU.
Základní princip zákona spočívá v tom, že u zájezdů neuskutečněných v období od 20. 2. 2020 do 31. 8. 2020 z důvodu výskytu mimořádné okolnosti (v tomto případě v souvislosti s onemocněním COVID - 19), pokud zákazník odstoupil od smlouvy o zájezdu z důvodu mimořádných okolností dle § 2535 občanského zákoníku (dále jen „OZ“) nebo totéž učinil pořadatel zájezdu dle § 2536 odst. 1 písm. b) OZ, může pořadatel zájezdu využít ochrannou dobu a přeměnit svůj peněžitý dluh vůči zákazníkovi na poukaz na zájezd platný nejdéle do 31. 8. 2021. O tuto dobu se tedy odkládá povinnost pořadatele k vrácení plateb uhrazených zákazníkem nebo v jeho prospěch za zájezd. Hodnota poukazu na zájezd vydaná pořadatelem má odpovídat hodnotě veškerých plateb uhrazených zákazníkem nebo v jeho prospěch za zájezd. Pokud zákazník nevyužije poukaz na zájezd do konce ochranné doby, tj. do 31. 8. 2021, musí mu pořadatel vrátit veškeré platby odpovídající hodnotě poukazu na zájezd nejpozději do 14 dnů od skončení ochranné doby, tj. do 14. 9. 2021.
Vouchery zdaleka ne všem
Někteří svědomití klienti cestovních kanceláří odstoupili od smlouvy o zájezdu s poukazem na šíření koronaviru v destinaci jejich zájezdu v době, kdy ještě nebyly uzavřeny státní hranice. Některé cestovní kanceláře pak odmítají těmto klientům za zaplacený a kvůli koronaviru zrušený zájezd vrátit peníze, ale také vydat voucher. Tento svůj postup odůvodňují tvrzením, že k odstoupení od smlouvy došlo v době, kdy pro to nebyl důvod, jednoduše řečeno příliš brzy. Na tento chybný výklad cestovních kanceláří však nelze přistoupit. Právo na odstoupení je třeba vykládat v kontextu ochrany spotřebitele a celého právního řádu. V této souvislosti pak jednali takoví spotřebitelé v souladu s tzv. generální prevenční povinností ve smyslu § 2900 OZ a zájezd zrušili proto, aby předcházeli vzniku újmy. Naopak klienti, kteří od smlouvy neodstoupili a čekali, jestli se zájezd uskuteční nebo ne, voucher nebo peníze obdrží. Obecné zásadě spravedlnosti a práva zakotvená v § 3 odst. 3 OZ takový postup neodpovídá.Právo odmítnout poukaz na zájezd
Některé skupiny zákazníků mají právo poukaz na zájezd přijmout, ale stejně tak ho mohou odmítnout. Lex Voucher tyto zákazníky vymezuje v § 3 odst. 3 a označuje je jako tzv. zvlášť zranitelné osoby. Jde o tyto skupiny subjektů:- držitel průkazu osoby se zdravotním postižením,
- osoba vedená v evidenci úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání,
- těhotná žena či osoba čerpající mateřskou nebo rodičovskou dovolenou,
- osamělý rodič pečující o nezaopatřené dítě (samoživitel),
- osoba starší 65 let,
- zaměstnanec, který ke dni doručení oznámení cestovní kanceláře o využití ochranné doby nemohl po dobu nejméně 30 dnů konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele podle § 208 a 209 ZPr, a
- škola nebo školské zařízení, které jsou zapsány do rejstříku škol a školských zařízení.
V praxi však činí uvedené ustanovení aplikační problémy, když není zjevné, kterému ze zákazníků uvedených ve smlouvě má být poukaz na zájezd vydán, a tedy ani kdo, je oprávněn jej odmítnout. Je to pouze zákazník – objednatel nebo zákazník spolucestující, tedy osoba, v jejíž prospěch byla smlouva o zájezdu uzavřena? Existuje několik výkladových možností a zásadní k možnému zodpovězení této otázky definice pojmu zákazník.
Zákazník je definován v čl. 3 odst. 6 směrnice 2015/2302 jako „každá osoba, která má v úmyslu uzavřít smlouvu v oblasti působnosti této směrnice nebo má právo cestovat na základě takovéto smlouvy“. Zákazníkem je tedy dle směrnice 2015/2302 jak ten, kdo zájezd objednal, tak ti, kteří jsou uvedeni na smlouvě o zájezdu jako „spolucestující“. V § 4 odst. 1 zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu, je pak zákazníkem osoba, která má v úmyslu uzavřít nebo uzavře s cestovní kanceláří smlouvu o zájezdu nebo spojených cestovních službách, nebo osoba, v jejíž prospěch byla některá z těchto smluv uzavřena, anebo osoba, které byla smlouva postoupena. Vzhledem k uvedené definici by pak podle jednoho z výkladů měla mít právo odmítnout poukaz např. osoba starší 65 let, které koupili zájezd příbuzní.
Odmítnutí poukazu na zájezd učiní zákazník oznámením, pro které není předepsána žádná forma. Lze však doporučit, aby takové oznámení spolu vrácením poukazu na zájezd bylo učiněno písemně a zasláno pořadateli doporučeně a s dodejkou. Doručením oznámení pořadateli je odmítnutí účinné. Zákon nestanoví lhůtu, ve které lze poukaz na zájezd odmítnout. Proto je dle našeho názoru možné, aby přiměřenou lhůtu určil pořadatel zájezdu a zákazníka o ní informoval v rámci poučení ve smyslu § 8 Lex Voucher. Za přiměřenou lhůtu lze označit lhůtu 14 dnů, ale i kratší.
Ostatní zákazníci nemají dle Lex Voucher právo na odmítnutí poukazu. To je však v rozporu se směrnicí 2015/2302, která v čl. 12 odst. 2, 4 stanoví, že je-li zájezd zrušen v důsledku nevyhnutelných a mimořádných okolností v v destinaci nebo jejím bezprostředním okolí, mají zákazníci právo na vrácení všech uskutečněných plateb ve prospěch souborných služeb bez zbytečného prodlení a v každém případě do 14 dnů po ukončení smlouvy. Pořadatel může v této souvislosti nabídnout též zákazníkovi náhradu ve formě poukazu. Tato možnost však zákazníka nezbavuje práva na vrácení peněz. Jak vyplývá z čl. 4 směrnice, tato je založena na maximální harmonizaci a členské státy nesmějí v rámci vnitrostátního práva zavádět ani ponechat v platnosti ustanovení odchylná od ustanovení směrnice. Povinnost zákazníka akceptovat poukaz na zájezd místo povinnosti pořadatele zájezdu vrátit peníze za zájezd do 14 dnů od ukončení smlouvy považujeme za v rozporu s právem EU.
Z uvedeného nutno učinit závěr, že zákazník si může na základě dohody s pořadatelem vybrat poukaz na zájezd nebo, pokud s tímto nesouhlasí a poukaz na zájezd nechce, může požadovat vrácení peněžních prostředků a pořadatel zájezdu ho nemůže k přijetí poukazu na zájezd nutit. Pokud takový postup nebude pořadatel zájezdu akceptovat, může se zákazník proti takovému postupu bránit u obecných soudů České republiky, které mají povinnost řídit se a respektovat právo EU.